Lída Baarová

7. června 2016 v 20:39 | Monty |  Filmy a herci 30.let
Lída Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková, se narodila 7. září 1914 v Praze - Nuslích. Svůj pseudonym si zvolila podle rodinného přítele, básníka a spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Její rodina měla firmu Brouk a Babka. Otec Karel Babka (1886 - 1965) byl úředník pražského magistrátu a matka Ludmila (1890 - 1945) chtěla být operní pěvkyní a zpívala ve sboru. Když byly malé Lídě čtyři roky, přestěhovala se rodina na Letnou, do Ovenecké ulice. 9. července 1921 jejím rodičům narodila ještě dcera Zorka Babková, později známá herečka Zorka Janů (1921 - 1946).


Od roku 1924 navštěvovala gymnázium a brala hodiny tanců. V kvintě přešla na Státní konzervatoř (1930 - 1931), k profesorům Rudolfu Deylovi st., Laudové - Hořicové a Anně Suchánkové, kterou musela po své první filmové roli opustit. Později příležitostně hostovala na různých pražských scénách (např. Divadlo Vlasty Buriana, Národní divadlo, Prozatímní divadlo či herecká společnost Karla Jičínského).

Na počátku třicátých let statovala ve Vinohradských ateliérech v řadě snímcích. V roce 1931 ji režisér M. J. Krňanský obsadil do své komedie KARIÉRA PAVLA ČAMRDY, kde ztvárnila Viktorku. Po prvním úspěchu si své rodné jméno změnila na Lída Baarová a šla z filmu do filmu. Zezačátku však hrála v pokleslých snímcích, kde se uplatňoval zejména její atraktivní vzhled.
Hrála například ve snímcích RŮŽOVÉ KOMBINÉ (žena profesora Sedláčka), ŠENKÝŘKA "U DIVOKÉ KRÁSY" (Eva), LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE (královna), FUNEBRÁK (paní Rozmarová), JSEM DĚVČE S ČERTEM V TĚLĚ (Irena), GRANDHOTEL NEVADA (Čechoameričanka Lucy Whitmanová), DOKUD MÁŠ MAMINKU (Jana Machová), POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE (Milada) atp. Společně s Hugo Haasem natočila pět velmi úspěšných snímků: ZAPADLÍ VLASTENCI (Albínka), OKÉNKO (Růženka), MADLA Z CIHELNY (Madla Lísková) - v tomto snímku debutovala Lídina mladší sestra Zorka, JEJÍ LÉKAŘ (Vlasta) a ŠVADLENKA (švadlenka Líza).

Baarová byla velmi fotogenická, krásná (i když někteří tvrdili, že ve filmu nebyla tak hezká jako ve skutečnosti) a měla jisté kouzlo. V roce 1934 se účastnila kamerových zkoušek k filmu BARKAROLA (1935) u pražské pobočky berlínské filmové společnosti UFA. Zkoušky vyhrála a odjela s matkou do Berlína, kde se zdokonalovala v němčině a herecké práci. Ve filmu BARKAROLA s ní hrál populární německý milovník Gustav Frölich, se kterým měla poté několik let poměr. Při natáčení se setkala se samotným Adolfem Hitlerem.
V Německu natáčela v letech 1935 - 1939, kdy vytvořila rozličné kreace Gerdy Hegertové (EINER ZUVIEL AN BORD / MUŽ PŘES PALUBU), Marion (VERRÄTER / ZRÁDCE), Thérése (PATRIOTEN / ZLOMENÁ KŘÍDLA), Ireny Leutternové (DIE STUNDE DER VERSUCHUNG / MEZIAKTÍ), Niny (DER SPIELER / HAZARDÉR), dvojrole Marie Wiegelové a Rosalindy (DIE FLEDERMAUS / NETOPÝR) až po její poslední německý film, drama PREUßISCHE LIEBESGESCHICHTE / LEGENDA LÁSKY (1938).

V přestávkách mezi natáčením v Německu hrála také v Čechách. Do konce třicátých let ztvárnila své nejlepší filmové postavy: MUDr. Pavla Junková v LIDECH NA KŘE (1937) Martina Friče, prodavačka Hana Poláčková ve Vávrově PANENSTVÍ (1937), Rosa v Krškově a Čápově OHNIVÉM LÉTĚ (1939) a dvojrole komtesy Blanky a filosofky Vlasty v komedii DÍVKA V MODRÉM (1939) Otakara Vávry, za kterou obdržela v roce 1940 Národní cenu. Jako slavná mezinárodní hvězda získala nabídku od americké společnosti MGM k natáčení v Hollywoodu, kterou odmítla, což pokládala za největší chybu svého života:
"Když jsem natáčela PANENSTVÍ, přišli za mnou dva muži od společnosti MGM a ptali se mě, jestli bych nechtěla do Ameriky. Já však měla závazky ke společnosti UFA, byla jsem mladá a tehdy, v roce 1937, jsem nevěděla, co se stane, že bude válka. Nikdo mi tehdy neřekl: ,Vem si to nejnutnější a honem koukej být pryč.´ Sedm let bych byla mohla pracovat v Americe a nic by se bývalo nestalo. To pokládám za největší chybu svého života."
Rok před tím však udělala ještě jednu chybu: roku 1936, v době konání berlínské olympiády, se setkala s říšským ministrem propagandy a osvěty Josefem Goebbelsem. Stala se jeho milenkou, až do doby, kdy si Goebbelsova žena Magda stěžovala u Adolfa Hitlera. Bylo ji zakázáno veřejné účinkování a také filmováni. Byla dokonce sledována gestapem. Sama Lída Goebbelse milovala. Její herecká kolegyně Adina Mandlová ve své knize "Dneska už se tomu směju" (1977, 1990 a 2004) zavzpomínala, jak se jí jednou Baarová svěřila, že se do Goebbelse zamilovala:
"Začala jsem jí to rozmlouvat, protože Goebbels je nacista, a i když jsem toho o nacistech tenkrát ještě moc nevěděla, tušila jsem, že tohle Lídě neprospěje. Ale ona jen vzdychla a prohlásila, že to všechno ví, jenže si nemůže pomoci…"
V roce 1939 se za dramatických okolností, a za pomoci svého otce, vrátila do Prahy, kde se s rodiči přestěhovala do vily na Hanspaulce, kterou rodičům nechala ve druhé polovině třicátých let postavit.

Za okupace se vrátila opěk do českého filmu, kde stvořila hodnotné postavy baronky Lenky Rossettiové ve Vávrově kostýmní romanci MASKOVANÁ MILENKA (1940), Leontýny Sobotové v Krňanského melodramatu ARTUR A LEONTÝNA (1940), malířky Jarmily Bendové v Bromově komedii ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1940), Jany Radimské v Hašlerově melodramatu ZA TICHÝCH NOCÍ (1940) a Rozárky Valentové v dramatu PALIČOVA DCERA (1941) Vladimíra Borského. Poslední českou filmovou rolí Baarové se nedobrovolně stala titulní role začínající zpěvačky Tyndy Ullikové ve Vávrově dramatu TURBINA (1941). Kvůli dabingu své role ve snímku MASKOVANÁ MILENKA, který pořídila přímo v Berlíně, ji bylo zakázáno filmování. Tudíž nemohla přijmout nabídku na film NOČNÍ MOTÝL (1941). Vydala také několik gramofonových desek a byla představitelkou krátkometrážních snímků BABY (1934) a ZAJATÝ HLAS (1939) Jiřího Lehovce, kde v jejím podání zněla také píseň "Milujem to, co ztrácíme".

Odejela proto do Itálie, kde v letech 1942 - 1944 vytvořila řadu snímků (LA SUA STRADA / JEJÍ CESTA; IL CAPPELLO DA PRETE / KNĚŽSKÝ KLOBOUK; L' IPPOCAMPO / NOSOROŽEC; GRAZIA / PŮVAB; LA FORNARINA / PEKAŘKA; VIVERE ANCORA / JEŠTĚ ŽÍT a TI CONOSCO, MASCHERINA! / MĚ NEOKLAMEŠ!). Po návratu do Prahy jí byl zákaz natáčení zrušen, účastnila se s ostatními herci totálního nasazení a roztočila s J. A. Holmanem a Martinem Fričem detektivní drama TŘINÁCTÝ REVÍR (1945), který kvůli konci války nemohla dokončit. Po válce se k tomuto snímku Frič vrátil s Danou Medřickou.
Blížil konec války, ten očekávala Lída s napětím. Rozhodla se s rodinou pražských Němců k útěku z Prahy přes Šumavu do Bavorska. Dostala se do amerického zajetí a dva měsíce jí kontrolovala kontrarozvědka CIC. Prodělala několik výslechů, byla zavřena na dva týdny do věznice v Stadlheimu a ještě ke všemu prodělala týden v mnichovském ústavu pro choromyslné. Z ústavu byla 23. září 1945 odvezena a předána zpět do Československa. Byla okamžitě uvězněna v Bartolomějské ulici a na Pankráci. Baarová byla obviněna z velezrady. Celá rodina prodělala řadu výslechů. Otec však apeloval u ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny a Baarová byla na Štědrý den roku 1946 propuštěna.

Byly to však smutné vánoce. Baarová totiž před tím prožila doslova "antickou tragédii": její matka při výsleších v říjnu 1945 dostala mrtvici a zemřela, sestra Zorka Janů raději 24. března 1946 spáchala sebevraždu a otec přišel krátce před Zorčinou sebevraždou o nohu. Její soudní případ definitivně skončil v lednu 1948, s odůvodněním, "že její styky s nacisty nebyly v době přímého ohrožení republiky". Byla však doživotně vyřazena z řad československých umělců. Ještě ve vězení jí navštívila dvacetiletá herečka Marcela Nepovímová, která se později stala druhou ženou jejího otce.

Ve vězení ji navštívil Jan Kopecký, za kterého se v červenci 1947 provdala. Manželé v roce 1948 opustili Československo a usadili se v Salzburgu. S manželem procestovala a žila v Itálii, Španělsku, Německu a Argentině. V Itálii navázala (už ne s takovým úspěchem) na svoji předešlou filmovou kariéru. Hrála př. ve snímcích GLI AMANTI DI RAVELLO / MILENCI Z RAVELLA (1950), LA BISARCA / NÁKLAĎÁK (1950), GLI INNOCENTI PAGANO / NEVINNÍ MUSEJÍ PLATIT (1951), LA VENDETTA DI UNA PAZZA / POMSTA BLÁZNIVÉ ŽENY (1952), CARNE INQUIETA / ZNEPOKOJUJÍCÍ MASO (1952), PIETA PER CHI CADE / SOUCIT S PADLÝMI (1953). Ze všech těchto snímků se pro Baarovou stalo nejvýznamnější drama I VETELLONI / DARMOŠLAPOVÉ (1953) režiséra Federica Felliniho. Na tento film však herečka vzpomínala velice nerada, protože zde musela hráti bez nalíčení.

Ke konci padesátých let hrála také ve Španělsku (LA MESTIZA / MÍŠENKA; MIEBO / STRACH; EL BATALLÓN DE LAS SOMBRAS / BATALION STÍNU; TODOS SOMOS NECESARIOS / VŠICHNI JSME DŮLEŽITÍ; VIAJE DE NOVIOS / CESTA SNOUBENCŮ; RETORNO A LA VERDAD / NÁVRAT K PRAVDĚ; IL CIEBO BRUCIA / NEBE V PLAMENECH nebo RAPSODIA DE SANGRE / KRVAVÁ RAPSODIE), kde se setkala s bývalým kolegou z Prahy Rolfem Wankou. Roku 1958 svoji filmovou kariéru ukončila. Do konce šedesátých let se věnovala pouze divadlu, hostováním na německých a rakouských scénách ("Věc Makropulos", "Má sestřenka z Varšavy", "Jasný případ", "Morálka paní Dulské" a rovněž "Hořké slzy Petry Kantové").

S Janem Kopeckým se rozvedla a roku 1969 se vdala za gynekologa Kurta Lundwalla, který zemřel v roce 1972. Jako vdova se usadila v Salzburgu, kde v ústraní žila do své smrti téměř třicet let. Četla si knížky v češtině, francouzštině, italštině, němčině a angličtině, poslouchala hudbu a odpovídala na dopisy, které ji často přicházely od obdivovatelů. Za pomoci Josefa Škvoreckého vydala memoárovou knížku "Útěky" (1983), kterou později zcela přepracovala a doplnila pod názvem "Života sladké hořkosti" (1991, 1992, 1998 a 2005).
Po roce 1989 několikrát navštívila Prahu. S její účastí vznikly dokumenty J. Veličky a J. Nekudy VSTAŇ A JDI DÁL (1990), Heleny Třeštíkové SLADKÉ HOŘKOSTI LÍDY BAAROVÉ (1995), Otakara Vávry ŽIVOT HEREČKY LÍDY BAAROVÉ V POHLEDU OTAKARA VÁVRY (1995) z dokumentárního cyklu České televize GENUS a Štefana Brauburgera a Olivera Halmburgera HITLEROVY ŽENY (2001). Jejím životem se dopodrobna zaobírali Josef Frais a Pavel Jiras v obrazové publikaci "Lída Baarová - Obrazový životopis" (2001) či Stanislav Motl v knížce "Prokletí Lídy Baarové" (2002).
Lída Baarová zemřela zapomenutá, osamělá, zahořknutá a zbavená svéprávnosti dne 27. října 2000 v rakouském Salzburgu ve věku osmdesáti šesti let. Poslední rozloučení se konalo v listopadu 2000 v Salzburgu a na popud Marcely Babkové v lednu 2001 také v Praze. Je pohřbena v rodinném hrobě se svojí matkou, sestrou, otcem a nevlastní matkou u strašnického krematoria. A nechme na závěr ještě promluvit samotnou Lídu Baarovou. Toto jsou slova o její bývalé slávě, která pronesla krátce před smrtí:
"To je právě to. Co jsem z toho měla? Byla jsem pošetilá, blbá, slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin. A za tuhle pošetilost jsem strašně krutě zaplatila…"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama