Dokonalost sama

12. srpna 2019 v 9:08 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Jsem krutopřísně dokonalý muž. Ano. Vím to, protože si to o sobě myslím a nikdy mi to nemůže vyvrátit, protože to tak je. My muži jsme tak dokonalé plemeno, že nám chybí už jen k úplné dokonalosti jedno žebro, což se dá přežít. Jak vlatně došlo k tomu, že jsme o něj přišli? Nebo jsme to chtěli sami, či s donucením?

Tak jistěže jsme byli donuceni. Donuceni ženou, plemenem pekelným. Přece jen někdo za tou naší dokonalostí stát musí. Je to právě pekelnice, čertice a vlastně tvor, kterému nikdo z chlapů nerozumí. Jasně, snažíme si o to, ale většinou to končí kaťastrofou. Rozchody, rozvody, hádky, nepochopení, talíře na zemi i na kxichtě atd. A když už něco pochopíme, pochopili jsme to stejně špatně. Takže další důvod naši dokonalosti. 80% můžu neřeší a říká "Ano miláčku, máš pravdu". Těch 20% jsou vlastně chudáci, kteří nechápou smysl dokonalosti.

Berte tento malý, zrychlený textík samozřejmě s humorem. Vše dokonalé je jen tehdy, kdy si lidé rozumí, hádají se, usmiřují a prožívají další radosti života. Kdyby bylo vše dokonalé doslava, unudili bychom e k smrti...
 

LIFE IS CHANGE

8. listopadu 2018 v 19:02 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Nevím, opravdu nevím. A nebo slovy klasika Ne, ne, ne.. (pozn. Vašík Klausů st.). Proč měnit zaběhaný systém, který si náš mozek vštěpil v určitý čas a nehodlá něco měnit, nedej bože se i zvedat z toho Homergauče, kde si rádi natáhneme fajfky a kukám bezbřehle na obrazovku, která nám opět opakuje opakovaný program, na který se beztak mrkneme, protože tak nic nedávají a ten ovladač je tak daleko a bla bla bla...

Řeknete si, kolik negativismu je v jedné větě. Jenže a bohužel to ani jinak nešlo. Co na jazyku, to rychle jde do klávesnice a na obrazovku. No dobrá, rychle třeba ne, protože žádná administrativní pracovnice typu Monica Lewins nejsem. Kafe i dělám sám, pravou ruku mám vypracovanou už z mládí, takže jsem v klidu.

Co vlastně by mohl člověk v životě změnit. Možná vše. V jiných státech se dokonc i z člověka se základním vzděláním a sem tak s dokonalováním může stát úředník. U nás musíte mít vzddělání, nechci urazit, ale někteří lidé ho získali jak? V Plzni?

Někdy v únoru jsem se rozhodl pro životní změnu. Půlka života za mnou, tak zkusíme něco udělat s tou druhou. Jelikož jsem zaspal dobu aktivního cestování spojené i s prací v zahraničí, rozhodl jsem se to změnit. Bude to sice těžké začínat od znova, ale bude stejné, jak na základní škole. Je to nové, bude to člověka bavit. Ale problém je v tom, jak jste nastavení, pokud ve vás převládá taková ta "zdechlost" a u některých strach, je dost možné, že budete mít v cizině problémy. Neříkám, že lidé pozitivně naladěni budou mít vše na talíři, ale budou více v pohodě a když se něco nepovede, nebudou to řešit a vždy je možnost jet zase domů.

V čem teda spočívá změna života? V prvé řadě v myšlení. Musíte myslet jako teenager, kterému je vše fuk. Samozřejmě né doslova. Za druhé schopnost se učit nové věci. Nepůjde to rychle, ale poku je pevná vůle... Za třetí jazyk. Je to sice bariera, ale né velká. Základům se dá naučit v cizině a pak už je to jen na vás, jak s tím pořídíte.

Takže život je změna, změna, to je život....

BRÁNIT BRÁNICÍM SE BRÁNIT

4. listopadu 2018 v 12:01 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Zajímavý název článku, což? Ale né tak zcestný. Člověk, aby ho nebolelo bíško, opravdu musí bránit své bránice, aby náhodou nedostaly záchvat svrknutí svalů, tzv. křeče, kdy ač se pořád neustále smějeme, bolí a bolí a sakra bolí. Kdo nezažil záchvat smíchu, intenzivní, tak neví VCG (vo co go). Jak vlastně k těmto záchvatickým úsměvům dochází? No tak to si vysvětlimé teď.

Ad a) Podnět
Co to je podnět? Podnět je něco, či někdo, co nám udělá to, že se nějakým způsobem zajímáme o danou věc. Příklad: Pán spadne do otevřeného kanálu, dělníci jsou z toho v šoku, ale my se tomu,asi z dálky dvou metru, smějeme. V tu chvíli mozek nevnímá, zda žije, či ne a myslím si, že i kdyby se to nějak mozek dozvěděl, myslím tím, když se i buňky přestanou chlamat, tak bude ještě dlouho trvat, než se dochlame i ta poslední buňka.

Ad b) Ohýbání zad a pozdější následky
V důsledku nekontrolovatelného smíchů se stává i to, že se začnou ohýbat záda směrem k našemu bíšku. Je možné, že někdy to odnesou i kolena, ale není na škodu si se sebou nosit i polštářek a než se dostaneme do stádia pokleku, dát si jej před sebe na zem. Zabráníme tím pozdějšímu zjištění, že kolínka pak bolí. Ovšem záda, soustavným se ohýbáním začnou s přibývajícími léty bolet. Doporučuji míň makat a víc se smát, protože ty záda vás alespoň bolí ze zábavy.

Ad c) Dobrá parta
Neméně důležitou věcí jsou lidé kolem vás, vaše parta, rodina. Pokud se ohýbají s vámi a stejně debilně se řechtají, pak je vše v pořádku. Pokud se řechtáte jen vy, tak jsou blbí a pokračujte v řechotu dál, oni se začnou smát vám.

Na závěr je dobré připomenou, že abyste docílili těchto strašných, zdraví podlamujících věcí, je důležité se probudit z růžového snu, do růžového dne a pak se seběhne nějaký startér, který vám zapříčíní bolest svalů a zad.
 


BÍLÉ KULIČKY NA STROMKU...

28. října 2018 v 19:12 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Tak teď nevím. Moc by mě zajímalo, zda opravdu maličkosti vyvolávají vzpomínky, či nikoliv. Ale něco na tom bude, protože se někdy setkávám s věcmi, nejpíš je to i věkem, které vždy udělají záblesk v pravé kůře mozkovou. Jojo, nezatěžujte mě tím, že to není pravá strana mozku, ale levá a že jsem ňouma, což vím, ale někomu to připadá roztomilé a jinými opravnými slovy. Prostě je to tak.


Proč bílé kuličky? Protože kolem nich se setkává spousta vzpomínek, které se vám staly. Ať už negativní, či pozitivní. První lásky, zvláště třeba ta jedna, kvůli které jste dělali pejska. Abych vysvětlil. My, starší, jsme si v osmdesátých totiž hráli ve školce na maminky a tatínky. No a někdo, aby rodina byla úplná, hrál i pejska. No a jen aby mě moje tajná mohla hladit a drbat, tak toho pejska jsem chtěl hrát já. No protože manžel tolik pohlazení a vlídných slov neměl nikdy :-D.
Další důvod ohledně kuliček?? No byla na keři a někdy se dalo do velké množství keřů schovat. Třeba si udělat bunkr, skrýš. A tam jsme si hráli zase jinak. Na "ukazovanou". Ty ukážeš "pipi" a já ukážu "pindíka". Někdy jsme holky oblbli a "pindíky" neukázali.
Také trhání listů a nebo květů pivoněk, babičky od jedné z kamarádek, která to nesla velmi nelibě a dávala to patřičně najevo a díky ní jsme se i naučili mluvit sprostě. Takže první sprosté slůvko bylo v té době poměrně rychle naučeno a použivali jsme ho pořád, aniž bychom si uvědomovali jeho význam.

Prostě Bílé kuličky. V poslední době jich je ale málo. Bohužel si nemyslím, že by je dnešní děti házeli na zem a šlapali. Možné je vše a je fakt, že spíše vidím více negativních vlastností dnešních mladých. Je možné, že se mi to jen zdá a budu rád, když bude opak toho, co si myslím.


FUTURE PERFECT TENSE

13. června 2018 v 21:43 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Tak jako je všem jasné, kdy jse si asi začal představovat, spíše řečeno plánovat, svou budoucnost? Už když jsem byl malé štěňátko, jsem zjistil, že má budoucnost neleží doma, ale někde jinde. Samozřejmě, že plány byly velké, tak velké, že se je ještě nezdařilo a zaktivovat :-). Nicméně to vůbec nevadí, času dost, že ano.

Takže asi bych měl říct, že 10% se skutečně podařilo. Narodil jsem se, zlobil jsem, vychodil jesle a školku. K tomu přibila uspěšná základní škola a trochu méně úspěšná střední škola, návštěva pracáku a pka první, druhé a třetí práce, přítelkyně, pes, kočka, osamostatnění, bohužel i umrtí a mnoho dalších věcí, co se povedlo mít v plánu a taktéž i s čím můj plán nepočítal. Budoucnost je momentálně jasná z dalších 10%.

Uvažuji totiž se přestěhovat, i s drahou třetinkou a třetí třetinkou (pes), do ciziny. Dvakrát jsme teď nedávno byli v Anglii a zjistili jsme, že ten styl života se nám líbí. Avšak zda bychom tam zůstali navždy, to nemohu teď říct, protože tam ani ještě nejsme a zatím si o tom jen povídáme.

A co třeba tak zbytek budoucnosti? No myslím, že důchod to jistí. Však jsem si po škole říkal, že ještě důchod a je to komplet :-). Samozřejmě bych chtěl ještě toho zažít spoustu, eurojackpot, návštěva disney, lego a warner bros. A když by zbylo trochu více času, tak se juknout na Mars přes Měsíc. Nejsem náročný, jen krutý optimista :-).

LONDÝN 17. – 19.5.2018

30. května 2018 v 13:48 | Monty |  Naše výlety / Our trips
Tak. A už je to tu zase. Berte to z té pozitivní stránky věci. Myslím tím hurá zpátky do Anglie. Člověk si stále pohrává s myšlenkou tam žít. Jsem chemik operátor a je možné, že bych tam stejně jen umýval kádinky :-). Nicméně jsem byl rád a taktéž má holčina, že jedeme znovu a bereme sebou mou milou tchyňku, maminku od Marti.


Pro mou tchýňku Evičku to bylo jako překvapení. Nevěděla nic, jen to, že jedeme autem do Pardubic a tam prožijeme báječné tři dny. V podstatě se nelhalo, jen bylo poupravena destinace pobytu při příjezdu na letiště. Než jsme ale dojeli na letiště v Pardubicích, prožili jsme si malé peklo na silnici, ve formě objížděk a pracích, které se jako vždy započaly s růstajícím počtem aut na silnicích. Před 12 hodinou dopoledne se měla zavírat brána a mys dorazili na letiště v 11:45, což je celkem šibeniční čas, načež milá tchýňunka, která si už moc nemyslela, protože byla zmatená, tahala sebou tu největší tašku. Stihli jsme to a nějaké slzičky se i uronili, možná potem a ani se člověk nenandál a seděl v letedle s pocitem, že přece jen to za to stálo, když se málem přivodil infarktový stav tchýňce, která poprvé letěla letadlem.


Po příletu na Stansted, kde se naše milá tchýňka udiveně rozkoukávala a říkala, jak strašně velké letiště to je, samozřejmě o největším v Anglii a potažmo na světě jsem mlčel, abychom ji nemuseli sbírat ze země, jsme prošli celnicí a následně se jsme se dostali k vlaku, který jel na Liverpool street. Koupili jsme Oysterku pro, víte co? Tchýňka bude od teď třeba jen velké M, ano? Takže jsme pro M koupili Oysterku, aby se mohla volně pohybovat po zónách a jeli jsme metrem na Shepherds bush, kde jsme měli dohodnuté ubytování. Bylo to trošku složité a díky bohu, že jsem nemusel hledat aktivně slovíčka v angličtině, protože jedna z recepčích byla ze Slovenska, tedy skoro krajanka. Málem se z nás stali bezdomovci. Ale co vám mám povídat. První návštěva, kromě ubytování, byla Primemarketu. No muselo se, vždyť jsem byl se dvěma ženami. A taky jsem si koupil triko a příště si tam koupím víc věcí, protože ty ceny... Bože. Samozřejmě, že obchoďák nebyl jediný, také jsme se skočili mrknout na Baker street za Holmesem, jestli nebude doma. Jaké překvapení, nebyl. Holky ale usoudili, že kdyby ti žil, měl by hezké místo a klid. Opravdu tichá ulice na Londýn. A jak se zpívá:"První noc v novém bytě"...


Na druhý den vyvstalo velké dilema. Kam půjdeme první a odkud? Holky se divili, že se v Londýně vyznám jako doma. Nechci se chlubit, ale na to, že jsem v některých směrech hloupý, tak v orientaci jsem v pohodě. když už někde jsem, byť jen na půl dne, místo už znám a vím, kde co je. Včetně stanic metra. A Londýn zase není tak těžký na zapamatování. A abych nezapoměl, ve čtvrti je Lídl, pro ty z vás, co budou provozovat turistiku a ten je opravdu levný a jak. Dokonce jsou tam obchůdky s cenami ještě lepšími. Třeba 3 půlitrovky Dr.Pepper za 2 libry, což je super... Dojeli jsme do ST.James Park, odkud je opravdu za rohem palác. Tolik lidí nebylo ani v únoru, ale je to pochopitelné. Jarní dny a navíc královská svatba. Celebrity jezdily jako domů do paláce. Pak jsme se vydali směrem na Trafalgarské náměstí, okolo kasáren, kde nacvičovali na svatbu. Náměstí je krásné a dokonce má i jednu raritu. Nejmenší policejní stanici na světě. Teď momentálně sklad pro uklízeče. U kašny jsme si dali kávu z Pret A Manger pomalu jsme odcházeli zkouknout Kleopatřin obelisk. Po cestě si holky dali Fish and Chips za krásných 7 liber, což u centra je opravdu za hubičku. Pomalu jsme se dostávali k Westminstru a k druhé straně řeky a kolem Londýnského oka po celé délce břehu. Přes Millenium bridge ke katedrále
Svatého Pavla se šlo dobře, ale houpavě. Zkoukl se Globe a Borough Market, kde jsme si dali chutné vdolky pak v galerii Hay's na kafe ve Starbuck, a směrem k Tower bridge, na který jsme si vylezli a opět jsme viděli Londýn z jiného úhlu. Kolem Tower jsme dorazili ke Saint Dunstan, který je opravdu překráný. No a pak zase domů, spinkat...


Třetí den jsme se vydali do Kensingtonu, k paláci a podívat se do prodejny. Mimochodem, dali jsme si svatební dortíček a byl moc dobrý. Ze zahrad jsme došli k ST Mary Abbots. Tam se mi vyrazil dech. Po druhé v Londýně v krátké době a toto? Kdes byla, ty krásná stavbo? Opravdu, velká náhoda, že jsme na kostel narazili. Krásný a jak. Opravdu báječné rozlučení s Londýnem. A pak? Letadlem do Pardubic a do půlnoci jsme byli doma... Kdy zase do Londýna??

Kam dál