LIFE IS CHANGE

8. listopadu 2018 v 19:02 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Nevím, opravdu nevím. A nebo slovy klasika Ne, ne, ne.. (pozn. Vašík Klausů st.). Proč měnit zaběhaný systém, který si náš mozek vštěpil v určitý čas a nehodlá něco měnit, nedej bože se i zvedat z toho Homergauče, kde si rádi natáhneme fajfky a kukám bezbřehle na obrazovku, která nám opět opakuje opakovaný program, na který se beztak mrkneme, protože tak nic nedávají a ten ovladač je tak daleko a bla bla bla...

Řeknete si, kolik negativismu je v jedné větě. Jenže a bohužel to ani jinak nešlo. Co na jazyku, to rychle jde do klávesnice a na obrazovku. No dobrá, rychle třeba ne, protože žádná administrativní pracovnice typu Monica Lewins nejsem. Kafe i dělám sám, pravou ruku mám vypracovanou už z mládí, takže jsem v klidu.

Co vlastně by mohl člověk v životě změnit. Možná vše. V jiných státech se dokonc i z člověka se základním vzděláním a sem tak s dokonalováním může stát úředník. U nás musíte mít vzddělání, nechci urazit, ale někteří lidé ho získali jak? V Plzni?

Někdy v únoru jsem se rozhodl pro životní změnu. Půlka života za mnou, tak zkusíme něco udělat s tou druhou. Jelikož jsem zaspal dobu aktivního cestování spojené i s prací v zahraničí, rozhodl jsem se to změnit. Bude to sice těžké začínat od znova, ale bude stejné, jak na základní škole. Je to nové, bude to člověka bavit. Ale problém je v tom, jak jste nastavení, pokud ve vás převládá taková ta "zdechlost" a u některých strach, je dost možné, že budete mít v cizině problémy. Neříkám, že lidé pozitivně naladěni budou mít vše na talíři, ale budou více v pohodě a když se něco nepovede, nebudou to řešit a vždy je možnost jet zase domů.

V čem teda spočívá změna života? V prvé řadě v myšlení. Musíte myslet jako teenager, kterému je vše fuk. Samozřejmě né doslova. Za druhé schopnost se učit nové věci. Nepůjde to rychle, ale poku je pevná vůle... Za třetí jazyk. Je to sice bariera, ale né velká. Základům se dá naučit v cizině a pak už je to jen na vás, jak s tím pořídíte.

Takže život je změna, změna, to je život....
 

BRÁNIT BRÁNICÍM SE BRÁNIT

4. listopadu 2018 v 12:01 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Zajímavý název článku, což? Ale né tak zcestný. Člověk, aby ho nebolelo bíško, opravdu musí bránit své bránice, aby náhodou nedostaly záchvat svrknutí svalů, tzv. křeče, kdy ač se pořád neustále smějeme, bolí a bolí a sakra bolí. Kdo nezažil záchvat smíchu, intenzivní, tak neví VCG (vo co go). Jak vlastně k těmto záchvatickým úsměvům dochází? No tak to si vysvětlimé teď.

Ad a) Podnět
Co to je podnět? Podnět je něco, či někdo, co nám udělá to, že se nějakým způsobem zajímáme o danou věc. Příklad: Pán spadne do otevřeného kanálu, dělníci jsou z toho v šoku, ale my se tomu,asi z dálky dvou metru, smějeme. V tu chvíli mozek nevnímá, zda žije, či ne a myslím si, že i kdyby se to nějak mozek dozvěděl, myslím tím, když se i buňky přestanou chlamat, tak bude ještě dlouho trvat, než se dochlame i ta poslední buňka.

Ad b) Ohýbání zad a pozdější následky
V důsledku nekontrolovatelného smíchů se stává i to, že se začnou ohýbat záda směrem k našemu bíšku. Je možné, že někdy to odnesou i kolena, ale není na škodu si se sebou nosit i polštářek a než se dostaneme do stádia pokleku, dát si jej před sebe na zem. Zabráníme tím pozdějšímu zjištění, že kolínka pak bolí. Ovšem záda, soustavným se ohýbáním začnou s přibývajícími léty bolet. Doporučuji míň makat a víc se smát, protože ty záda vás alespoň bolí ze zábavy.

Ad c) Dobrá parta
Neméně důležitou věcí jsou lidé kolem vás, vaše parta, rodina. Pokud se ohýbají s vámi a stejně debilně se řechtají, pak je vše v pořádku. Pokud se řechtáte jen vy, tak jsou blbí a pokračujte v řechotu dál, oni se začnou smát vám.

Na závěr je dobré připomenou, že abyste docílili těchto strašných, zdraví podlamujících věcí, je důležité se probudit z růžového snu, do růžového dne a pak se seběhne nějaký startér, který vám zapříčíní bolest svalů a zad.

BÍLÉ KULIČKY NA STROMKU...

28. října 2018 v 19:12 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Tak teď nevím. Moc by mě zajímalo, zda opravdu maličkosti vyvolávají vzpomínky, či nikoliv. Ale něco na tom bude, protože se někdy setkávám s věcmi, nejpíš je to i věkem, které vždy udělají záblesk v pravé kůře mozkovou. Jojo, nezatěžujte mě tím, že to není pravá strana mozku, ale levá a že jsem ňouma, což vím, ale někomu to připadá roztomilé a jinými opravnými slovy. Prostě je to tak.


Proč bílé kuličky? Protože kolem nich se setkává spousta vzpomínek, které se vám staly. Ať už negativní, či pozitivní. První lásky, zvláště třeba ta jedna, kvůli které jste dělali pejska. Abych vysvětlil. My, starší, jsme si v osmdesátých totiž hráli ve školce na maminky a tatínky. No a někdo, aby rodina byla úplná, hrál i pejska. No a jen aby mě moje tajná mohla hladit a drbat, tak toho pejska jsem chtěl hrát já. No protože manžel tolik pohlazení a vlídných slov neměl nikdy :-D.
Další důvod ohledně kuliček?? No byla na keři a někdy se dalo do velké množství keřů schovat. Třeba si udělat bunkr, skrýš. A tam jsme si hráli zase jinak. Na "ukazovanou". Ty ukážeš "pipi" a já ukážu "pindíka". Někdy jsme holky oblbli a "pindíky" neukázali.
Také trhání listů a nebo květů pivoněk, babičky od jedné z kamarádek, která to nesla velmi nelibě a dávala to patřičně najevo a díky ní jsme se i naučili mluvit sprostě. Takže první sprosté slůvko bylo v té době poměrně rychle naučeno a použivali jsme ho pořád, aniž bychom si uvědomovali jeho význam.

Prostě Bílé kuličky. V poslední době jich je ale málo. Bohužel si nemyslím, že by je dnešní děti házeli na zem a šlapali. Možné je vše a je fakt, že spíše vidím více negativních vlastností dnešních mladých. Je možné, že se mi to jen zdá a budu rád, když bude opak toho, co si myslím.
 



FUTURE PERFECT TENSE

13. června 2018 v 21:43 | Monty |  Téma týdne / Theme of the week
Tak jako je všem jasné, kdy jse si asi začal představovat, spíše řečeno plánovat, svou budoucnost? Už když jsem byl malé štěňátko, jsem zjistil, že má budoucnost neleží doma, ale někde jinde. Samozřejmě, že plány byly velké, tak velké, že se je ještě nezdařilo a zaktivovat :-). Nicméně to vůbec nevadí, času dost, že ano.

Takže asi bych měl říct, že 10% se skutečně podařilo. Narodil jsem se, zlobil jsem, vychodil jesle a školku. K tomu přibila uspěšná základní škola a trochu méně úspěšná střední škola, návštěva pracáku a pka první, druhé a třetí práce, přítelkyně, pes, kočka, osamostatnění, bohužel i umrtí a mnoho dalších věcí, co se povedlo mít v plánu a taktéž i s čím můj plán nepočítal. Budoucnost je momentálně jasná z dalších 10%.

Uvažuji totiž se přestěhovat, i s drahou třetinkou a třetí třetinkou (pes), do ciziny. Dvakrát jsme teď nedávno byli v Anglii a zjistili jsme, že ten styl života se nám líbí. Avšak zda bychom tam zůstali navždy, to nemohu teď říct, protože tam ani ještě nejsme a zatím si o tom jen povídáme.

A co třeba tak zbytek budoucnosti? No myslím, že důchod to jistí. Však jsem si po škole říkal, že ještě důchod a je to komplet :-). Samozřejmě bych chtěl ještě toho zažít spoustu, eurojackpot, návštěva disney, lego a warner bros. A když by zbylo trochu více času, tak se juknout na Mars přes Měsíc. Nejsem náročný, jen krutý optimista :-).

LONDÝN 17. – 19.5.2018

30. května 2018 v 13:48 | Monty |  Naše výlety / Our trips
Tak. A už je to tu zase. Berte to z té pozitivní stránky věci. Myslím tím hurá zpátky do Anglie. Člověk si stále pohrává s myšlenkou tam žít. Jsem chemik operátor a je možné, že bych tam stejně jen umýval kádinky :-). Nicméně jsem byl rád a taktéž má holčina, že jedeme znovu a bereme sebou mou milou tchyňku, maminku od Marti.


Pro mou tchýňku Evičku to bylo jako překvapení. Nevěděla nic, jen to, že jedeme autem do Pardubic a tam prožijeme báječné tři dny. V podstatě se nelhalo, jen bylo poupravena destinace pobytu při příjezdu na letiště. Než jsme ale dojeli na letiště v Pardubicích, prožili jsme si malé peklo na silnici, ve formě objížděk a pracích, které se jako vždy započaly s růstajícím počtem aut na silnicích. Před 12 hodinou dopoledne se měla zavírat brána a mys dorazili na letiště v 11:45, což je celkem šibeniční čas, načež milá tchýňunka, která si už moc nemyslela, protože byla zmatená, tahala sebou tu největší tašku. Stihli jsme to a nějaké slzičky se i uronili, možná potem a ani se člověk nenandál a seděl v letedle s pocitem, že přece jen to za to stálo, když se málem přivodil infarktový stav tchýňce, která poprvé letěla letadlem.


Po příletu na Stansted, kde se naše milá tchýňka udiveně rozkoukávala a říkala, jak strašně velké letiště to je, samozřejmě o největším v Anglii a potažmo na světě jsem mlčel, abychom ji nemuseli sbírat ze země, jsme prošli celnicí a následně se jsme se dostali k vlaku, který jel na Liverpool street. Koupili jsme Oysterku pro, víte co? Tchýňka bude od teď třeba jen velké M, ano? Takže jsme pro M koupili Oysterku, aby se mohla volně pohybovat po zónách a jeli jsme metrem na Shepherds bush, kde jsme měli dohodnuté ubytování. Bylo to trošku složité a díky bohu, že jsem nemusel hledat aktivně slovíčka v angličtině, protože jedna z recepčích byla ze Slovenska, tedy skoro krajanka. Málem se z nás stali bezdomovci. Ale co vám mám povídat. První návštěva, kromě ubytování, byla Primemarketu. No muselo se, vždyť jsem byl se dvěma ženami. A taky jsem si koupil triko a příště si tam koupím víc věcí, protože ty ceny... Bože. Samozřejmě, že obchoďák nebyl jediný, také jsme se skočili mrknout na Baker street za Holmesem, jestli nebude doma. Jaké překvapení, nebyl. Holky ale usoudili, že kdyby ti žil, měl by hezké místo a klid. Opravdu tichá ulice na Londýn. A jak se zpívá:"První noc v novém bytě"...


Na druhý den vyvstalo velké dilema. Kam půjdeme první a odkud? Holky se divili, že se v Londýně vyznám jako doma. Nechci se chlubit, ale na to, že jsem v některých směrech hloupý, tak v orientaci jsem v pohodě. když už někde jsem, byť jen na půl dne, místo už znám a vím, kde co je. Včetně stanic metra. A Londýn zase není tak těžký na zapamatování. A abych nezapoměl, ve čtvrti je Lídl, pro ty z vás, co budou provozovat turistiku a ten je opravdu levný a jak. Dokonce jsou tam obchůdky s cenami ještě lepšími. Třeba 3 půlitrovky Dr.Pepper za 2 libry, což je super... Dojeli jsme do ST.James Park, odkud je opravdu za rohem palác. Tolik lidí nebylo ani v únoru, ale je to pochopitelné. Jarní dny a navíc královská svatba. Celebrity jezdily jako domů do paláce. Pak jsme se vydali směrem na Trafalgarské náměstí, okolo kasáren, kde nacvičovali na svatbu. Náměstí je krásné a dokonce má i jednu raritu. Nejmenší policejní stanici na světě. Teď momentálně sklad pro uklízeče. U kašny jsme si dali kávu z Pret A Manger pomalu jsme odcházeli zkouknout Kleopatřin obelisk. Po cestě si holky dali Fish and Chips za krásných 7 liber, což u centra je opravdu za hubičku. Pomalu jsme se dostávali k Westminstru a k druhé straně řeky a kolem Londýnského oka po celé délce břehu. Přes Millenium bridge ke katedrále
Svatého Pavla se šlo dobře, ale houpavě. Zkoukl se Globe a Borough Market, kde jsme si dali chutné vdolky pak v galerii Hay's na kafe ve Starbuck, a směrem k Tower bridge, na který jsme si vylezli a opět jsme viděli Londýn z jiného úhlu. Kolem Tower jsme dorazili ke Saint Dunstan, který je opravdu překráný. No a pak zase domů, spinkat...


Třetí den jsme se vydali do Kensingtonu, k paláci a podívat se do prodejny. Mimochodem, dali jsme si svatební dortíček a byl moc dobrý. Ze zahrad jsme došli k ST Mary Abbots. Tam se mi vyrazil dech. Po druhé v Londýně v krátké době a toto? Kdes byla, ty krásná stavbo? Opravdu, velká náhoda, že jsme na kostel narazili. Krásný a jak. Opravdu báječné rozlučení s Londýnem. A pak? Letadlem do Pardubic a do půlnoci jsme byli doma... Kdy zase do Londýna??

MLÁDÍ VS. STÁŘÍ

30. května 2018 v 11:21 | Monty |  Moje témata / My themes
"Stáří… Já jsem to tvoje stáří, pozvi mě dál…" , zpívá se v jedné písni . Text písně je na tolik zajímavý, že nelze se nad ním zastavit a říct si zcela upřímně, že stáří, může přijít kdykoliv se mu bude chtít. Jsem mladá, ale i tak musím mít určitý respekt k této části života, byť neprávem se mu říká "podzim". Je to velmi nepravdivé tvrzení, protože si osobně myslím, že i v pokročilém věku můžu být rošťanda, jako dnes.

V mládí si člověk, co se týká pohybového ústrojí, může dělat, co chce. Je neskutečně ohybný, byť začíná nadávat, ano i ve dvaceti letech, že ho začínají bolet záda. Pro naše babičky je to velmi směšná věc, protože je záda nebolí ani v jejich věku. Čím to ale je způsobeno? Tím, že museli víc pracovat a ohýbat a tím si tělíčko jejich zvyklo? Asi ano. Možná nevýhoda ale je, že některé osůbky mají takzvaný pohádkový hrb, ne velký, ale je znatelný. Pak se trošku ztěžka, zda-li vůbec, dokážou narovnat. Ve stáří si možná člověk může trošku lépe zorganizovat čas, už jen tím, že si může najít práci na krácený úvazek, jako přivýdělek, pokud je zrovna v důchodu. Nevím, zda nevýhodou pro mladé je neustálé oddalování důchodů, ale v momentální situaci jsem ještě dost mladá (au, záda bolí), abych vůbec o to mohla přemýšlet.

Záda. Od té doby se něco děje. Jakmile vás začnou bolet záda, jste staří a je to. Ne dělám si srandu. Můj kamarád třeba tvrdí, s nadsázkou, že po 33 roku je člověk v důchodu. Asi s tím má něco společného ukřižování Ježíše, ale vždy se potutelně usmívá, takže ho vážně nemusím brát. Staří budete, až si řeknete, pokud vás vaše tělo nepředběhne. A já doufám, že si právě sama řeknu, že jsem už stará. A tím pádem se nemocnici budu vyhýbat, jako čert kříži. Vím, že jednoho dne to přijde a může to přijít v čas, který nedokážu určit, ale než ten čas přijde, bude dělat vše proto, abych měla mládí tak dlouhé, jak to jen půjde.

A budu to dělat i tak, že se pokusím zdravě jíst. Je mnoho studii, které nám říkají, co a kdy jíst a kolik toho sníst, ale snad člověk má nějaký kus rozumu v sobě a tělo si samo řekne o to či ono. Mám ráda ovoce a zeleninu, ale také uzené maso a když si určím sama určité množství a bude to nějakým způsobem dodržovat, tak bych mladá mohla být co nejdéle. No a ještě štamprlička slivovičky na každý dobrý den, alespoň tak se to dřív dělávalo a někteří veselí lidé to tak dělávají pořád. Ve víně je pravda a dokáže i rozproudit krev, říká se, že když si dáte dvě deci vína třeba k obědu, má to blahodárný vliv na vaše tělo. Nevím, nezkoušela jsem a ani tu slivovičku. Možná, někdy, zatím zůstanu u ovoce a zeleni a uzeného.

Starší lidé často říkávají, že v mých letech se chovali jinak a bylo jiná doba atd. Dobu zásadně dělají lidé a ty se nějakým způsobem vyvíjejí. Třeba ve třicátých letech byla tzv. Zlatá mládež, kde legálně v klubech šňupali koks, kouřili a popíjeli alkohol a vše bylo v pořádku. Dokáže si představit v dnešní době nějaký klub, kde se toto legálně děje? Hlavně šňupání koksu?? Dnes by se to odsuzovalo. Jsem ráda, že mohu říct s nadsázkou, že nejsem ta Zlatá mládež. Dnešním starším lidem asi vadí to, že nemají svůj klid, protože si venku hrají děti. Avšak i oni si hráli a zlobili dospělé, to by si měli uvědomit a tak možná zůstanou mladí a ne zatrpklí. Ne všichni. Nemůžeme starší i mladé házet do jednoho pytle, to nejde. V každé skupině se najdou jedinci, kteří zlobí. Já třeba na nás mladých nemůžu pochopit to, co dává některým takové množství, skoro denního, alkoholu. Každý večer jsou na pivo. Nemyslím si, že by je to naplňovalo a už vůbec si nemyslím, že by chtěli a něco zapomenout. A musím se omluvit Zlaté mládeži z třicátých let. I dnes je tzv. Travní mládež.

Domovy důchodců jsou nutné zlo pro staršího člověka. Jsou případy, kdy babička, nebo dědeček umřeli v domově hned půl roku po nastěhování, protože se jim stýskalo po místě, kde nejspíš strávili celý život. Stát se neumí postarat o mladé, natož o staré a to je kámen úrazu. Podle mě se uměle vytváří prostředí na zredukování budoucích důchodců (třeba nás a nebo i dnešních čtyřicátníků). Můžu to nazvat třeba morovou ranou, ale to by bylo zlé přirovnání. Je ale zajímavé, jak dnešní důchodce, dokáže vyžít i s pěti tisíci na důchod. Mladý člověk má možnost si šetřit na důchod, jen si nejsem jista, zda je vhodný polštář (z dob babiček) a nebo důchodové připojištění. V Maďarsku tyto vklady zestátnili a lidé si začali spořit od znova. Dnešní doba je plná nejistot a co si neuděláme, jakkoliv neuděláme, to nemáme. Bohužel pryč jsou ty doby, kdy jsme myslel jeden na druhého, byť tyto výjimky stále existují, ale je jich málo. Někteří lidé by i chtěli se starat o staříčky, ale zase nemají prostory.

Nevím, zda se mám těšit na stáří, když vím, co mě bude asi čekat, ale opravdu si nemyslím, že právě teď bych měla o těchto věcech stoprocentně uvažovat. Ano, myslet na to můžu, ale to je tak vše, co můžu teď dělat. V hlavě mám jiné věci. Třeba najít si slušnou práci se skvělými lidmi a je jedno kde, mít pocit, že jsem chtěná a milována svými nejbližšími. A to si i myslím, že bude ta správná cesta ke šťastnému stáří.

Vytvořeno, jako slohová práce ve formě "ona"

Kam dál